S občanskou pasivitou kráčíme k obecnému referendu

Máme za sebou volby a na mnoha místech i spoustu referend. Před námi teď leží připravovaný zákon o obecném referendu, který má zanést další prvek přímé demokracie do našeho politického systému. Otázkou je, zda o referendum vůbec lidé stojí.

Účast u komunálních voleb se vyšplhala na čtyřiačtyřicet procent, v druhém kole senátu účast nedosáhla ani pětiny oprávněných voličů. Kromě voleb však měli lidé nejméně na sedmnácti místech po celé České republice možnost rozhodnout prostřednictvím místního referenda. Zhruba v polovině případů však bylo referendum neplatné, přestože se konalo zároveň s volbami. 

Referenda, která byla platná, se týkala většinou kontroverzních témat nebo problémů, které lidé řeší spolu. V Bystřici nad Pernštejnem lidé rozhodli, že ve městě nebude závod na výrobu jaderného paliva nebo v Černé Hoře na Blanensku rozhodli o vystoupení ze Svazku vodovodů a kanalizací okresu Blansko.

V osmi případech ale bylo referendum kvůli nízké volební účasti neplatné. Vypadá to, že lidé nemají zájem o rozhodování ve věcech veřejných, které nejsou nijak zvlášť kontroverzní. Nejlépe to dokládá výsledek komunálních voleb v Praze, které vyhrálo hnutí ANO. Hnutí slíbilo všechno prostě vyřešit. Pohodlný občan tak bude mít pokoj a klid. Co by se měl ještě zabývat tím chodit k referendu a rozhodovat o tom, jestli má nebo nemá vyrůst ve městě nějaké sportoviště. Pokud by se ho však téma nějak dotýkalo, tak přijde. 

Nízká volební účast je o to zarážející, že politici dopřávají voličům komfort v podobě dvou dnů voleb. Když už bych tedy jeden den náhodou nemohl, mám další den ještě druhou možnost. Ani to ale lidi nedonutí uplatnit své volební právo. 

Obecné referendum, ve kterém by měli možnost všichni rozhodovat, by tak bylo pro voliče jen další otravou chodit někam vhazovat lístek. Představme si celorepublikové referendum o zákazu hazardu. Populární téma, pro které by aktivisté jistě sehnali dostatek podpisů, jak tomu teď bylo na mnoha místech v souvislosti s komunálními volbami. Z celkových šesti referend o hazardu však je platné pouze jedno. K ostatním nepřišel dostatek voličů. Podobně to můžeme čekat i u celostátního referenda. 

Dosud jediné platné celostátní referendum bylo o vstupu České republiky do Evropské unie. Při sepisování ústavního zákona, který referendum zajistil, politici raději neriskovali povinnou minimální účast u referenda. Asi věděli proč. Ve výsledku účast sice přesáhla padesát procent, Ve srovnání s ostatními referendy o přistoupení je to však velmi nízké číslo. V pobaltských republikách přišlo zhruba sedmdesát procent všech voličů.

Pokud se něco mimořádného nestane, budou volby až na podzim 2016, kdy se budou volit krajská zastupitelstva a opět třetina senátu. Takto velká pauza by nás měla čekat na velmi dlouhou dobu. Dalšího roku bez voleb bychom se totiž měli dočkat až v roce 2027. Mezi rokem 2016 a 2027 vychází v současnosti na každý rok alespoň jedny volby. Lidé tak jsou neustále vystaveni nějaké politické kampani, koho mají volit a nevolit. Když k tomu ještě přibude nějaké referendum, tak se můžeme dočkat, že volební angažovanost lidí bude dále klesat. Pokles navíc nezastaví ani změna volebního dne, ani zkrácení voleb ze dvou dní na jeden, ale jedině změna politické kultury. Pak má smysl uvažovat o referendu na celostátní úrovni.