Jak jsem byl na boskovickém úřadě

Úřady jsou místa plná zvláštních lidí nazývajících se úředníci, které jsou řízeny zvláštními pravidly neboli úředními hodinami. Co ale když na takový úřad přijde normální člověk, tedy "neúředník"?

  V pátek 11. 2. 2011 jsem se rozhodl zjistit, zda je městský úřad připraven na vše jako i na moji záludnou otázku: „Kdy byly Boskovice osvobozeny na konci 2. světové války?“  Prvně jsem se vydal na informační středisko a čekal, jak tam dopadnu. Tušil jsem, že s nepořízenou, a měl jsem taky pravdu. Když jsem pracovnici na informačním středisku položil svou otázku, zasmála se a začala hledat odpověď v propagačních letácích. Tam odpověď nenašla a já tedy položil otázku, kde bych mohl zjistit odpověď, zda by to nemohlo být v boskovické kronice, pokud nějaká existuje. Já věděl, že existovat dokonce musí, ale pracovnice jen vyjádřila pravděpodobnost existence slovy: „Tak asi jo.“ Odkázala mě ale, abych se zeptal v Muzeu Boskovicka. V muzeu jsem zazvonil na zvonek s nápisem, kde stálo i slovo „historik“. Doufal jsem, že zde skutečně odpověď dostanu, ale mýlil jsem se. Když jsem sdělil svou otázku, osoba, se kterou jsem mluvil, mi pouze sdělila den kapitulace Německa neboli 8. květen 1945 nikoli den, kdy Boskovicemi prošla rudá armáda. Nechtěl jsem už ale v pátek odpoledne déle zdržovat, a tak jsem se pouze zeptal na místo, kde je uložena boskovická kronika. S odpovědí, že ji najdu na odboru vnitřních věcí, jsem muzeum opustil a vydal jsem se na úřad. Známá věta ale říká: „Neznalost neomlouvá.“, a tak když jsem přišel na úřad, zjistil jsem úřední hodiny pouze v pondělí a ve středu a s nepořízenou jsem se vrátil domů.      

  V pondělí jsem se ale vrátil. Zamířil na podatelnu a zeptal se, kde bych tady mohl najít boskovickou kroniku. Pracovnice mě ale hned chtěla posílat do muzea. To jsem jí zatrhl, že odtud jsem přišel. Pracovnice měla plán „bé“, na který přišla logickým myšlením. Kronika = kniha => místo = knihovna. S tím u mě ale také neuspěla a já ji zopakoval, že mě z muzea poslali na odbor vnitřních věcí. Tato věta, kterou jsem velmi zdůraznil, ji přišla už divná a vydala se tak se mnou za vedoucí. Po cestě mi sama řekla, že by ji samotnou zajímalo, kde kronika je. Po našem příchodu a oznámení, proč jsme přišli, vedoucí věděla, o co se jedná a podala ze skříně velkou knihu s názvem: „Pamětní kniha“. Byl jsem tak u svého cíle. Po chvíli listování a čtení jsem se dozvěděl odpověď na mou otázku a slovy: „Děkuji mockrát za půjčení a na shledanou.“, jsem se rozloučil.

Co dodat, do cíle jsem došel a proto musím pochválit celý boskovický úřad a muzeum za dobrou spolupráci a jednání. Sice některé části diskuze mezi mnou a pracovníky úřadu byly ke smíchu, ale s tím už musíme na úřadě počítat.